Výročí univerzity jako příležitost

Univerzita Palackého letos slaví významné výročí: před 450 lety získala původní jezuitská kolej všechna univerzitní práva. Tři roky poté začala univerzita poskytovat plnohodnotné vzdělání dle měřítek doby: vyučovala nejen svobodná umění, ale i teologii jakožto nejvyšší vědeckou disciplínu. Oslavovat různá výročí je v dnešní době oblíbená kratochvíle. Instituce tak připomínají svůj význam a lesk, kulatá či půlkulatá událost je příležitostí k marketingovým aktivitám, povzbuzujícím zájem dnešních "klientů", v tomto případě studentů, ve vysoce konkurenčním prostředí terciálního vzdělávání. Tradice přece posiluje důvěru v kvalitu.

V Olomouci by mohly oslavy výročí univerzity ale sehrát ještě jinou a možná důležitější roli: pomoci alespoň trochu zacelit závažnou ránu, kterou městu přineslo zejména dvacáté století: významnou ztrátu povědomí o vlastní historii a přerušení kontinuity s ní. Vznik první Československé republiky provázela dobově pochopitelná negace vůči všemu habsburskému a vůbec vůči středoevropské monarchií. K tomuto trendu patřila i opozice významné části společnosti vůči všemu katolickému, která jen prohloubila postupující sekularizaci společnosti. Přes množství válečných konfliktů unikátně zachovalá historická část města s obrovskou koncentrací kostelů a klášterních komplexů (vyprázdněných z velké části už po josefinských reformách) se tak proměnila v pouhou skvostnou kulisu, na níž může většinová populace sice obdivovat estetické hodnoty, ale nemá přímý kontakt s jejím původním obsahem. Město se v rámci metropolitní nostalgie dále chlubí prastarou historií svého biskupství a arcibiskupství, samo o sobě je však výrazně sekularizovaným organismem, v němž náboženským životem žije jen malá část populace.

Protože se dějiny univerzity historicky proplétaly s dějinami místními i historií celého středoevropského regionu, mohou oslavy jejího 450. výročí přispět k pochopení a znovunavázání řady těchto souvislostí.

Další podstatný zásah ve prospěch diskontinuity způsobila druhá světová válka. Olomouc, město s původní německou majoritou, se sice proměnilo vznikem Velké Olomouce už v roce 1919 v sídlo s dominantním českým živlem, přesto však odsun Němců po válce znamenal podstatné přetržení vazeb a souvislostí s obrovským množstvím kulturních, společenských, správních i náboženských tradic města. Tímto konstatováním se nijak nehlásím k revizi odsunu, to však na důsledcích pro přerušení historického povědomí nic nemění. Genocidě neunikla významná židovská menšina v Olomouci, která hrála ve zdejší společnosti dlouhodobě důležitou roli, zásadně se podílela např. na rozvoji průmyslu a podnikání. Dodnes nezacelená rána po vypálené synagoze na dnešním Palachově náměstí tento zásah do struktury komunity olomouckého obyvatelstva připomíná více než symbolicky.

Protože se dějiny univerzity historicky proplétaly s dějinami místními i historií celého středoevropského regionu, mohou oslavy jejího 450. výročí přispět k pochopení a znovunavázání řady těchto souvislostí. Budeme-li si připomínat osobnost Angličana George Warra, který v roce 1576 začal na univerzitě přednášet filozofii, může nám to otevřít oči pro význam a unikátní mezinárodní charakter, který přinesl jezuitský řád a jeho nezastupitelná role v historii Olomouce. Pochopíme, jak jedinečná společnost se v Olomouci objevila ve jménech dobových vědců, jakými byli např. jezuitský matematik Jakub Kresa, zakladatel genetiky Gregor Mendel, astronomové Karel Slavíček, Valentin Stansel či Jan Zimmermann. Jména císařů Maxmiliána II, Josefa II či Františka I., spojená s významným rozvojem či naopak omezeními fungování univerzity nám mohou připomenout nejrůznější peripetie dějin minulých století. Osobnost olomouckého arcibiskupa arcivévody Rudolfa Jana (bratra císaře Františka I.), který prosadil opětovné povýšení olomouckého lycea na Františkovu univerzitu s fakultami filozofickou, teologickou, právnickou a medicinsko-chirurgickým studiem, nám může připomenout dlouhou linii postav olomouckým biskupů a arcibiskupů, jejichž jména olomoucká veřejnost povětšinou nezná, přitom šlo o postavy, které často svým významem a dílem daleko překračovaly lokální rozměr do celoevropského kontextu. Vždyť přiznejme si, kolik obyvatel města ví, po kom nese jméno Rudolfova alej ve Smetanových sadech? A nakonec: vždyť k promýšlení souvislostí inspiruje samotná osobnost Františka Palackého, po němž univerzita nese jméno a který je autorem jedné z nejvlivnějších koncepcí českých dějin.

Neomezme se proto v souvislosti s výročím univerzity pouze na vnější slavení. Pochopení historických souvislostí nám může pomoci i dnes při hledání vize budoucí identity a rozvoje Olomouce.