Prezidentské volby trochu jinak: vytěsnění

01.02.2023

Vlastně o volbách prezidenta ani moc dnes nechci psát. Nemám v úmyslu je hodnotit, analyzovat, hledat příčiny výsledku, dávat najevo sympatie k vítězi, či antipatie k poraženému. Nechci podávat výčet toho, co ten který volební štáb udělal dobře, kde byly drobné či fatální chyby. Ani se nechci pouštět do úvah o tom, co výsledek voleb přináší pro budoucí podobu české politiky, v čem jsou jeho pozitiva, či naopak hrozby (byť by to bylo zajímavé téma). Spíš se chci nad volbami zamyslet trochu po freudovsku: co v nich bylo přítomno kdesi v podvědomí, jako něco nevyřčeného, či dokonce vytěsněného. V tomto směru mě zaměstnávají dva postřehy, které mě provokují k premýšlení:

Není to vlastně tak, že archetyp poučeného hříšníka, někoho, kdo si zadal, kdo se zapletl, poté to však odčinil a tím se očistil, vyhovuje této bývalé mlčící většině mnohem více, než jiný kandidát s přímočaře antikomunistickou minulostí?

Postřeh první: Volby ukázaly, jak falešná byla démonická nadstavba kolem osoby Andreje Babiše. Ve většině svých dlouhodobých politických oponentů vyvolával léta něco jako posvátnou hrůzu. Byl brán jako silný soupeř nejvyšší váhové kategorie. Někdo, kdo přes netradiční politický styl má politický talent (byť populistický), kdo je obávaný kvůli "bezpečnostní divizi" svého impéria, kdo má obrovskou finanční a tím i marketingovou sílu. Ta finanční síla je nadále pravdou, marketingová genialita však byla hodně přefouknuta démonizací schopností Marka Prchala. Co však neplatilo nikdy, byly démonické politické schopnosti samotného Andreje Babiše. Rétorické nedostatky, převaha emocí nad rozumem, neschopnost držet zvolenou strategii, tendence ke zbrklým chybám, celková nezralost pro státnickou roli – to bylo přítomno vždy. Je načase si přiznat jednoduchou pravdu, která vysvětluje, proč lídr s takovými nedostatky mohl celých osm let držet v šachu zbytek politické scény. Příčinou byla…slabost jeho soupeřů. Petr Pavel jako první tváří v tvář konfliktu udržel klid, sebejistotu a rozvahu. Tak málo k vítězství stačilo.

Postřeh druhý: Hodně se napsalo o tom, že v polarizovaném konfliktu se utkali dva bývalí komunisté, kteří si oba zadali dokonce s bezpečnostními složkami komunistické moci. Nikde jsem zatím nezaznamenal uspokojující vysvětlení toho, proč v případě Andreje Babiše tento aspekt vadil, a v případě jeho protikandidáta nikoliv. Zdeněk Svěrák v souvislosti s komunistickou minulostí jím podporovaného kandidáta řekl: "Já to chápu, já tu chybu v minulosti také udělal. Místo vyčítání je potřeba si vzpomenout, co pozitivního udělal." Až při poslechu této obhajoby mi blesklo: má základní zkušenost z posledních let komunismu je to, jak mizivé procento populace mělo odvahu se jakkoliv veřejně vyjádřit proti režimu. Většina mlčela, nemalá část aktivně kolaborovala. Zejména ti mlčící, kteří váhali ještě v listopadu 89 na kterou stranu se přidat, si posléze tuto svou nestatečnost vytěsnila a nahradila ji antikomunistickou rétorikou a siláckými řečmi proti režimu. V době, kdy už za ně nic nehrozilo, protože režim neexistoval. Není to vlastně tak, že archetyp poučeného hříšníka, někoho, kdo si zadal, kdo se zapletl, poté to však odčinil a tím se očistil, vyhovuje této bývalé mlčící většině mnohem více, než jiný kandidát s přímočaře antikomunistickou minulostí? Tak, jako si kdysi čtenářky Flaubertova románu Madam Bovaryová mohly ikonicky říct: "Madame Bovary, c'est moi!", tak si mohou někdejší mlčící říct: "Petr Pavel, to jsem já." Budoucnost ukáže, jestli je to dobře, nebo špatně.