Konec odezdikezdismu

Konec odezdikezdismu

Novotvar v názvu sice ve slovníku spisovné češtiny nenajdete, k popisu reality kolem nás v poslední době se však dobře hodí. Chci ho tu použít k připomenutí minulosti kvůli budoucnosti. Loni touto dobou také probíhalo uvolnění protiepidemických opatření. Po období lockdownu, který byl ještě přísnější, než ten letošní, přišlo velmi rychlé uvolnění takřka všeho. S oslavnou rétorikou o světově uníkátním vítězství nad Covidem zavládla euforie, kdy část národa zahájila večírek (jakoby kompenzovala "absťák"), jehož následky na podzim téhož roku všichni známe. Zdravý rozum zůstal zamčený ve sklepě pod zámkem, jak jinak vysvětlit, že spoustě lidí přišlo normální, že jde přejít z jednoho extrému do druhého, čili ode zdi ke zdi.

Není na čase si naplno uvědomit některé staré pravdy? Že pracovat a chodit do školy se musí i za války. Že k důstojnosti člověka patří i to, že riziko nese s rozumem a odvahou. Že proti zjevným nesmyslům a absurditám je potřeba se ozvat.

S tím zdravým rozumem je to ještě složitější. Poprvé ho zamkli na zámek, když bylo loni na jaře z čísel Zřejmé (alespoň lidem, kteří rozumí složité statistické matematice), že totální zavírání všeho je nadbytečný, že efektivní opatření musí kombinovat vzájemnou ohleduplnost s provozním režimem, který umožní nechat většinu provozoven v chodu. Přesto se zavřelo skoro vše a společnost byla držena pod krkem a ve strachu. Cílem se nestalo provést společnost krizi rozumným kompromisem mezi ochranou a nutností fungování, cílem se stalo halasné vítězství. Obrazně i doslova přidušená společnost cítila potřebu kompenzovat za vlasy přitažený lockdown letní party. Na logické podzimní nadělení existoval jediná možná reakce: Pokusit se vyrovnat rozkmitanou křivku dlouhodobýmí a vnitřně konzistentními opatřeními, kombinujícmi střední úroveň restrikce s důrazem na individuální odpovědnost. Místo toho se nerozkmitala jen epidemiologická křivka, nýbrž sama vláda. Nastal čas "odvolávání odvolaného", změť chaotických, navzájem se popírajících kroků, které definitivně zlikvidovali elementární společenskou důvěru. Běžnou součástí reality se stali absurdity. Lidé chodící o samotě s rouškou po lese. Příchody z ulice do práce v roušce, která se v práci sundává (není nařízení) a začíná porada patnácti lidí bez roušek. Uzavření maličkých obchodů, kde člověk i před krizí nakupoval sám.

Čeká nás období mapování škod. Až nyní zjistíme, které obchody už neotevřou, který živnostník už živnost zabalil. Mysleme zároveň na to, že některé profese, např. umělecké, mají horizont návratu do práce a k zatím normálu v mlze. Zkusme tentokrát nepodlehnout kompenzačnímu vábení léta a chovejme se ohleduplně a rozumně (i v rámci očkování). Zároveň však ale využijme období uvolnění k reflexi. Není na čase si naplno uvědomit některé staré pravdy? Že pracovat a chodit do školy se musí i za války. Že k důstojnosti člověka patří i to, že riziko nese s rozumem a odvahou. Že proti zjevným nesmyslům a absurditám je potřeba se ozvat. A že ohleduplnost a zdravý rozum nenahradí ani patnáct vrstev roušek a izolace každého z nás v podzemních bunkru s pětimetrovými zdmi. Že riziko patří k životu a život bez rizika je smrt. Že ztráta lidské důstojnosti výměnou za bezpečnost je cena, kterou dlouhodobě nelze platit.

Proočkování populace spolu se zdravým rozumem a ohleduplností můžou tuto noční můru ukončit. Pokud by však mutace chtěly zvednout ještě nějakou další vlnu, mějme jasno v jednom: Práce a vzdělání nemá alternativu. Extrémy jsou nezdravé, všeho s mírou. Nedopusťme už nikdy, aby s námi někdo hrál tak nedůstojnou hru. A nehrejme ji ani minutu sami se sebou.