Z hrušky dolů!

V minulém týdnu se uskutečnilo setkání odborářů Moravské filharmonie Olomouc s primátorem Miroslavem Žbánkem. Mohlo by se tedy zdát, že první muž města vyslyšel výzvu filharmoniků, aby s nimi o sloučení s Moravským divadlem (proti kterému protestují) jednal osobně, neschovával se za náměstky, radu a zastupitelstvo a postavil se k celé záležitosti čelem jako lídr současné politické reprezentace. Realita však byla jiná. Dle očitých svědků primátor na schůzku dorazil opět s náměstkem Tichákem a manažerem sloučení Gernešem (ředitelem Moravského divadla) a dialog společně vytěsnili monologem jedné strany. Manažer sloučení Gerneš na schůzce představil monumentální vizi nové instituce, která sloučením filharmonie a divadla vznikne. Symbolickou tečkou za tímto monologickým divadlem se stala následná tisková konference, kterou radnice předem svolala. Politik, který je si jistý svými názory se veřejné konfrontace názorů nebojí, politik v úzkých se jí zoufale vyhýbá. Žádného zástupce odborářů radnice na tiskovku nepozvala, aby odlišný názor a protiargument nerušil bombastickou vizi světlých zítřků budoucí megainstituce, která byla novinářům prezentována. S odboráři jsme se sešli, odfajfknuto, už s tím neotravujte.

Budiž, nebudu předstírat, že mě na tomto postupu cokoliv překvapuje. Pojďme se tedy zaměřit na to přece jen důležitější, na vlastní obsah koncepce nové instituce, který její prosazovatelé představili. Laskavý čtenář nyní ode mě nejspíš očekává, že stručně shrnu sofistikovaný koncepční dokument s popisem budoucí struktury, koncepcí HR (lidských zdrojů), promyšleným business plánem, modelem vícezdrojového financování, stanovením strategických cílů v oblasti umělecké, celospolečenské, v reprezentaci a marketingu města apod. Ke shrnutí však kupodivu stačí: Big is beautiful, budujeme nejvýznamnější kulturní instituci ve střední Evropě, přijdou lepší zítřky, zdroje budou. A kromě toho teze, že se instituce kulturní promění na instituci kulturně-vzdělávací. To celé je zahaleno do změti vět, které jsou jakýmisi hybridem dikce předrevolučního Rudého práva a hodně špatného mluvnického cvičení z jazyka eurofondů: "Díky vytvoření stabilního finančního modelu bude možné podporovat všechny pilíře zřizované instituce tak, aby byl její potenciál naplňován. Strategie rozvoje kultury a kreativního průmyslu vidí Olomouc, která jde vstříc rozvoji trendů, a kulturní organizace ve městě jako ty, které systematicky posilují svou středoevropskou prestiž a cíleně rozvíjejí dostupný program pro všechny cílové skupiny." Pocity po přečtení stanoviska městské reprezentace a koncepce manažera sloučení nejlépe shrnul na Facebooku respektovaný moderátor, publicista a manažer Jiří Vejvoda: "Tomuhle jazyku říkal V. Havel, s nímž jsem 1990-91 natáčel Hovory v Lánech, ptydepe. A dodával, že z něj po něm lezou slimáci."

Zřizovatel má se svými institucemi totiž hlavně spolupracovat. Definovat jim zadání, cíle, vizi. Spolupracovat a pomáhat při jejím naplňování, včetně hledání finančních zdrojů a partnerů. Snažit se využívat jejich potenciál k propagaci města.

Víc než obsah koncepce je tedy dnes důležité (stejně jako kdysi při čtení Rudého práva) přečíst, co se skrývá mezi jejími řádky. Politická elita je zjevně překvapená a vystrašená z hlasitého veřejného odporu proti sloučení, dobře organizované činnosti filharmoniků i z podpory celostátně známých osobností. Proto vypouští dýmovnici, která má odpor zneutralizovat: O co Vám jde, čeká vás rozvoj, propouštět nebudeme, peníze budou. Tak už nás nechte. Z původně deklarovaných cílů a výstupů analýz odpadlo postupně úplně vše až na dvě věci: Slučovat se bude (nemůžeme přece ztratit tvář) a David Gerneš (táhne tu káru loajálně s námi). Zajímavé je i to, že původně měla být koncepce nové instituce předmětem výběrového řízení na jejího ředitele, Gerneš ji však kupodivu představuje ještě předtím, než výběrko začalo. Nechme se tedy překvapit, zda nakonec jako ostatní balast neodpadne i nezbytnost výběrového řízení, vždyť přece skvělého adepta už máme. Pokud by se vývoj ubíral tímto směrem, nezbylo by nám, než položit otázku: Na čem je jistota skvělosti tohoto adepta založena? V pětadvaceti letech stanul v čele společnosti Mikulovská rozvojová s cílem vybudovat z Mikulova kulturní Mekku Moravy, odešel však z této funkce po pouhých dvou letech. Zlé jazyky tvrdí, že se mikulovským politikům, kteří ho doporučili těm olomouckým, prudce ulevilo, že tedy šlo o klasické odklonění povýšením. Zažívá dnes Moravské divadlo pod jeho vedením skutečně jenom zlaté časy? Jiné zlé jazyky upozorňují, že diváci některých operních představení do divadla chodí spíše "poslouchat rádio". Poslouchají hudbu a zpěv, ale hledí do země, aby nemuseli sledovat, co "prudce avantgardního" se odehrává na prknech jeviště. Možná bude potřeba vznést otázku, zda hlavním kvalifikačním předpokladem manažera sloučení není kombinace osobní ambice s loajalitou k establishmentu a rituálům doby?

Sloučená instituce má být organizací kulturně-vzdělávací, což je svého druhu objevení Ameriky. Filharmonie samozřejmě vzdělávací a výchovné aktivity v oblasti hudby dávno koná a úzce spolupracuje s hudebním školstvím. Budou ale patrně povýšeny na druhou. Vzorem může být Divadlo na cucky, jehož duchovním otcem je krajský radní Žurek, který se zdá být i jakýmsi ideologem v pozadí ideje sloučení institucí. Divadlo na cucky vymetá všechny možné granty, a že jich v dnešním světě je. Je patřičně společensky angažované a jeho program stínuje veškerá módní témata současné progresivistické ideologie. Obtížně dnes seženete veřejné peníze na provoz špičkového symfonického orchestru, vždyť prostě jen špičkově interpretují klasickou a soudobou hudbu. Když ale budete tématizovat třeba obtíže na trhu práce v pozdním kapitalismu či v našem případě třeba genderové stereotypy v symfonických tělesech, nějaký ten grant se určitě najde. Možná se podaří obnovit i Dvořákovu Olomouc, kdyby jejím tématem bylo třeba vyrovnání se Evropy s koloniální minulostí? Jistě v Novosvětské symfonii pro něco takového najdeme podklad. U špičkového symfonického orchestru se všichni pozastavují nad jeho nízkým procentem samofinancovatelnosti, u progresivistické kulturní instituce takovou otázku nikdo neklade. Vždyť je přece patřičně módně společensky angažovaná a veřejné peníze si tím pádem zaslouží.

Dovolím si na závěr nabídnout radním alternativní cestu k zachování tváře proti pouhému protlačení sloučení za každou cenu. V politice nikdo není imunní vůči chybám a omylům, vím to z vlastní zkušenosti. Kupodivu ale v jednom se různé strany sporu většinou alespoň verbálně shodují: v lokálním patriotismu a lásce k našemu městu. Ve vztahu ke kulturním institucím by se tento měl patriotismus projevovat následovně: Přestat lamentovat nad problémy, instituce mistrovat a reformovat za každou cenou. Pokud má zřizovatel dojem, že nefungují, je to především jeho vizitka! Zřizovatel má se svými institucemi totiž hlavně spolupracovat. Definovat jim zadání, cíle, vizi. Spolupracovat a pomáhat při jejím naplňování, včetně hledání finančních zdrojů a partnerů. Snažit se využívat jejich potenciál k propagaci města. Hledat nejlepší lidi do jejich čela, těm dávat úkoly a kontrolovat je. A pokorně rozvíjet odkaz předků, díky kterým tyto instituce máme. Ano, je to tvrdší práce než skicovat nekonečné reformy a plamenně o nich řečnit. Ale lze s ní snadno začít. Stačí pouze slézt z hrušky dolů a vrátit se ke strojům. Budu první, kdo zatleská.