Prokletí olomoucké tržnice

Sleduji ten příběh z povzdálí, občas nevěřícně kroutím hlavou, spíše jsem z toho prostě smutný. Z čeho, k tomu se postupně dostaneme. Začněme od Adama. Martyrium hledání budoucnosti olomoucké Tržnice začalo už v devadesátých letech minulého století. Tehdy se stal symbolickou událostí spor o projekt Paláce Morava. Obchodního centra, které mělo na Tržnici vzniknout, řadě lidí se však nelíbilo a v lokalitě ho nechtěli. Dnes je to dávno mrtvé téma. Velké obchodní centrum vzniklo na Šantovce, na Tržnici takový projekt nikdo neplánuje. Už skoro dvacet let kdokoliv mluví o revitalizaci Tržnice (ať už jde o město, architekty nebo podnikatele), všichni se shodují na vizi oživení území v jeho stávající funkci, maximálně doplněné o nové aktivity, které dnes k podobným tržištím v městech na západ od nás patří. A všichni deklarativně básní o významu farmářských trhů, kvalitních potravin, podpory malých zemědělců. Panuje tedy zdánlivá harmonie o účelu budoucího využití, ale jaksi se nic neděje a lokalita zůstává v podobě nepříliš odlišné od stavu před šedesáti lety. Čím to je?

Kdo nic nerozhoduje, nic neriskuje, nikoho nenaštve a užívá si klid.

Nebudu se pouštět do podrobností. Zkusím k tématu přistoupit jinak. Popíšu vizi, co by se mohlo stát a udělám to proto, aby se to nestalo. Takový preventivní špílec. Už několik let nepochybně existuje řada investorů, kteří by byli ochotni i schopni Tržnici přebudovat do moderní podoby, odpovídající 21. století. Už dávno jsme mohli využívat její služby. Využívat moderní potravinovou tržnici, jakou znají lidé třeba z Lisabonu, s přehršlí farmářských produktů od lokálních zemědělců za rozumné ceny. Ale je tady jedna věc, která strašně bolí. Odpovědnost. Rozhodování. On by o tom musel někdo na městě rozhodnout, někoho vybrat a jiného nevybrat. Zdůvodnit výběr veřejnosti. Riskovat. Dnes je ale v oblibě jiná rovnice: Kdo nic nerozhoduje, nic neriskuje, nikoho nenaštve a užívá si klid. V takovém klidu se nakonec může ukázat jako nejpohodlnější, aby Tržnici neprovozoval žádný soukromník (ani do ní neinvestoval), mohou ji převzít třeba Technické služby nebo Flora. A posléze konstatovat, že na investici bohužel jaksi nemají peníze a proto... Tržnice v podobě z doby mládí mé maminky bude pokračovat až do postupného odumření.

Taková vize mi přijde naprosto absurdní. Chtěl bych proto tímto textem jako pomyslnou větví zarýt do nory: Probuďtě se, jezevci a začněte dělat svou práci. Nejen marketinkovou politiku, plnou líbivých fotek se zvířátky a květinkami. I když to bolí a nikdo se nezavděčí všem, je třeba rozhodovat!