Poučení z krizového vývoje

Ne, nechci připomínat onen nechvalně známý komunistický materiál z doby normalizace, jeho název se mi hodí tak trochu bulvárně, totiž k přilákání pozornosti čtenáře vůči jinému tématu, které považuji za aktuální a důležité. Mám na mysli krizové řízení v souvislosti s koronavirovou epidemií a to, zda jsme schopni se pro příště poučit z chaosu a fatálních průšvihů, které jsme v této oblasti nedávno zažili a zažíváme i aktuálně. Nějaké příště totiž zcela určitě dříve či později přijde, ať už bude mít podobu jiné epidemie nebo krizové události zcela jiného typu.

Epidemie nejsou ničím novým pod sluncem, totéž platí pro povodně, živelné pohromy, průmyslové havárie či ekologické katastrofy. Jakkoliv k takovým událostem dochází zřídka, jednou za několik dekád a někdy jen jedenkrát za celý (průměrně) dlouhý lidský život, stát s nimi počítá, zřizuje k tomuto účelu orgány krizového řízení, schvaluje krizovou legislativu a ukládá povinnost připravovat krizové plány s jasným návodem, co dělat, když krize skutečně přijde. Zažil jsem na vlastní kůži, jak užitečné je při řízení opatření při veliké povodni mít k dispozici kvalitní povodňové plány, z nichž vyplývají konkrétní opatření, ke kterým je potřeba sáhnout dle vývoje povodňové vlny. Takové podklady v žádném případě nesnímají z manažerů krizového řízení zodpovědnost za správné vyhodnocení situace a rozhodnutí o přijatých opatřeních. Zajišťují však, aby přijatá opatření byla včasná, účinná, přiměřená. V krizi je klíčový faktor času. Nesmí se prošvihnout správný moment, kdy opatření zavést. Z řady možných úrovní závažnosti krizového vývoje je potřeba vybrat opatření, která jsou adekvátní, ani příliš slabá, ale ani přepálená. A řazení jejich zavádění musí mít vnitřní logiku. Krizové plány zabraňují tomu nejhoršímu, chaosu v krizovém řízení, příjímání vnitřně protichůdných a nelogických opatření a v konečném smyslu tomu vůbec nejhoršímu, ztrátě důvěry obyvatelstva v krizová opatření.

Pamatujme na tyto věci, až budeme příště odkládat investice do přípravy na krizové situace na později, protože v klidných časech působí takové strašení nevěrohodně a je spousta důležitějších věcí k řešení.

Vzpomínám, jak jsem před cca patnácti lety diskutoval s přítelem, který se jako konzultant vyjadřoval k státní epidemiologické strategii. Přesně mi tehdy popsal pravděpodobnost a časový horizont, v němž nám událost charakteru epidemie hrozí. Hodnotil míru naší nepřipravenosti, jaké investice potřebujeme do infrastruktury a jaké do přípravy strategie krizového řízení. Mluvil velmi naléhavě a upozorňoval, že z hlediska teorie pravděpodobnosti za našich životů takřka jistě k podobné události dojde. Zvlášť silně tehdy upozorňoval na fatální škody, které taková událost může napáchat v nepřipravené společnosti, která je navíc extrémně zpovykaná a považuje úroveň svého blahobytu za samozřejmost. Jak už to tak bývá, na tehdejší varování odborníků nebyl vzat zřetel, byly jiné aktuálnější a podstatnější (a pro někoho lukrativnější) výdaje, které bylo potřeba ve zdravotnictví realizovat, než nějaká abstraktní příprava na hypotetickou epidemii.

Tři čtvrtě roku po začátku epidemie se zrodil PES, dokument, který měl být v krizových plánech k dispozici už před prvním případem Covidu u nás. Jeho absence v kombinaci s tím, že krizové řízení v tu chvíli měli na starosti lidé, kteří se nejvíce ze všeho řídí výzkumy veřejného mínění, vytvořily smrtící koktejl. Bohužel jsme si museli v praxi ověřit, že řídit stát je skutečně jiné kafe, než řídit nějakou firmu. Abeceda krizové komunikace říká, že když budu neustále měnit pravidla, popírat, co jsem ještě včera řekl, postupovat ode zdi ke zdi, poprvé to lidé vezmou, podruhé ještě taky a s dobře míněným humorem, potřetí se skřípáním zubů, po čtvrté ze smyslu pro povinnost a po páté už mě nikdo nebude brát vážně. Současný stav je proto krizí na druhou: Z krize epidemiologické je krize důvěry.

Pamatujme na tyto věci, až budeme příště odkládat investice do přípravy na krizové situace na později, protože v klidných časech působí takové strašení nevěrohodně a je spousta důležitějších věcí k řešení.

                                                                               (Publikováno původně v Hanáckém Večerníku)