Podivno

V tomto čase před rokem se média začala plnit články o novém nebezpečném viru z Číny a jeho řádění ve Wuchanu i průniku do Evropy, hlavně Itálie. Byli jsme cca měsíc před potvrzením prvního případu v ČR. S koronavirem tedy psychologicky žijeme už rok a to je důvod k bilančnímu zamyšlení, kdo se po roce od vstupu viru do našich životů (nejprve virtuálně prostřednictvím médií, poté reálně) nacházíme.

Pozornější z nás zaznamenali první známky, že se děje něco potenciálně zásadního už na konci podzimu 2019 a v podstatě není důvod měnit základní rejstřík otázek, které jsme si tehdy kladli: 1. Jak zvládne naše společnost zareagovat z hlediska efektivní logistiky opatření proti pandemii? 2. Jak se se situací popasuje lékařská věda? 3. Jaké bude mít epidemie objektivní dopady na společnost, zejména ekonomiku? 4. Jak ovlivní subjektivní stránku, tj. společenskou atmosféru, životní naladění a hodnotový systém lidí?

Nemáme-li na konci této epidemii zažít vězeňský syndrom, činící nesnesitelným návrat do prostoru svobody, nebo dokonce stokholmský syndrom, v podobě otrockého propadnutí těm, kdo by rádi naši svobodu i nadále omezovali, měli bychom se pokusit na prahu jara nastolit rovnováhu mezi péčí o tělo a o duši, pokusit se o jakýsi sókratovský obrat v epidemii.

Nemůžu se zde pouštět do podrobnější analýzy situace, ke každé z tehdejších otázek chci pouze uvést základní postřeh, který situaci symbolicky vystihuje: Ad 1: Naše společnost nezvládla opatření proti šíření viru zejména proto, že přecenila význam regulace a zákazů a naprosto podcenila význam důvěry, dobrovolné ohleduplnosti a zdravého rozumu. Fatální chybou se stalo rozkmitání systému formou střídání přísných zákazů a uvolnění. Tím se vytratila důvěra ve smysluplnost opatření, jejich trpná, formální aplikace bez ohleduplného chování dle zdravého rozumu je zbavuje účinnosti. Nic to neilustruje lépe, než skutečnost, že bilanční čísla epidemie nevycházejí při přísném lockdownu lépe, než čísla ze zemí s mnohem liberálnějším přístupem. Ad 2. Po roce máme několik verzí vakcíny, je však zjevné, že samotný proces proočkování populace bude dlouhý. Poznatky o viru jsou i nadále často kontradiktorické. V plné nahotě se ukázalo, že v souboji s viry skutečné léky spíše absentují. Ačkoliv se už před sto lety za španělské chřipky ukázal význam cytokinových bouří, kdy organismus v imunitní reakci zničí sebe sama, za sto let jsme proti tomuto jevu stejně bezmocní. A tak umírají nejen polymorbidní pacienti z rizikových skupin, ale i lidé mladší a zdraví. Ad 3. Přehnaný důraz na lockdown začíná likvidovat některá odvětví ekonomiky. Ve chvíli, kdy situace začíná být hraniční, jinak rozhazující vláda se otáčí zády. OSVČ má na nárok na pomoc, pokud je výpadek příjmů vyšší než 80 procent. A jak má fungovat při dvoutřetinovém výpadku? Premiér, který rád mluvil k národu, když se považoval za vítěze nad virem, zmizel do ilegality. Na ekonomické frontě vládne nejistota a strach. Ad 4. Národ bez sjednocujících autorit, schopných provést těžkými časy, je hluboce rozdělen. Vystrašení lidé, obávající se o život svůj a svých blízkých se do krve hádají s těmi, kteří jsou ekonomicky likvidováni opatřeními bez perspektivy a smyslu a mají strach o svobodu. Ponorková nemoc škodí seniorům a rozvrací rodiny, jejichž děti nechodí do školy, i když rodiče musí chodit do práce. Vládne kolem nás beztvaré podivno a začínáme si na něj rezignovaně zvykat.

Nemáme-li na konci této epidemii zažít vězeňský syndrom, činící nesnesitelným návrat do prostoru svobody, nebo dokonce stokholmský syndrom, v podobě otrockého propadnutí těm, kdo by rádi naši svobodu i nadále omezovali, měli bychom se pokusit na prahu jara nastolit rovnováhu mezi péčí o tělo a o duši, pokusit se o jakýsi sókratovský obrat v epidemii. Své tělo mám, ale duše jsem. Pouze pokud se dáme dohromady psychicky, najdeme sílu přimět vládu, aby v opatřeních, organizaci očkování a pomoci potřebným zavedla pořádek. Jedině tak také zabráníme tomu, aby ponorkové období zanechalo devastující stopy na nás samých, našem charakteru a systému hodnot.