Pax Americana

Tragické záběry lidí, snažících se zachytit amerického vojenského letadla opouštějícího afgánský Kábul obletěly svět a vyvolaly právem silnou emoci. Rychlost s níž zemi ovládl Talibán spoustu lidí šokovala. Objevují se komentáře zpochybňující smysl celé dlouhodobé zahraniční přítomnosti v zemi. Je potřeba přiznat, že nová Bidenova administrativa operaci opuštění země fatálně nezvládla. Ukazuje se, že hezký marketingový nátěr určité politiky (třeba progresivistické) je jedna věc, a reálná schopnost řídit politické procesy je úplně něco jiného. I tolik vysmívaný Trumpův narcismus by nedovolil, aby akce skončila takovou blamáží, daleko větší důraz by byl kladen na nepřijatelnost znevážení prestiže světové supervelmoci a logistické zvládnutí akce.

Nepodléhejme však naivním vizím, které uspořádání s dominantní rolí Ameriky hodí zkratkovitě pod stůl a upnou se na nějakou novou, rádoby ušlechtilou utopii.

V době sociálních sítí se každý cítí být odborníkem na vše, třeba i zahraniční politiku. Sílí antiamerické výkřiky, znovu se oživuje boj proti americkým "válečným štváčům", řada lidí se upíná na jiné vize světové stability a zajištění míru, než je stávající uspořádání. Proti tomuto trendu cítím potřebu právě v této chvíli připomenout jednu skutečnost, o které se mluví málo nebo vůbec. Jestli je něco příčinou již osmého desetiletí míru v našem civilizačním okruhu (svobodný svět), je to právě role USA jako dominantní supervelmoci ve světovém uspořádání. Je to právě globální angažovanost Ameriky, často karikovaná přívlastkem světového četníka. Amerika jistě není dokonalý stát, dělá na mezinárodním poli spoustu chyb, její administrativy mají rozdílnou úroveň, její politika je pragmatická, což často nemusí být "estetické" na pohled. Na globální úrovni ale prosazuje primárně zájmy svého svobodného životní stylu, volného obchodu, prosperity, stability. Ačkoliv je USA spíláno do imperialistů, politika Spojených států se od politiky klasických imperiálních mocností zásadně liší. Jejím cílem není obsazování nových území, podrobování států, ale prosazování svých bezpečnostních a ekonomických zájmů. Státy, které sdílejí s Amerikou základní civilizační hodnoty, s ní mohou spolupracovat zcela autonomně a na principu vzájemné výhodnosti.

Jednotlivé americké administrativy zcela jistě dělají spoustu chyb, velmi viditelnou chybou byly v minulých dekádách pokusy o šíření demokracie v regionech bez kulturně-společenských předpokladů pro toto uspořádání. Pragmatická zájmová politika (realistická koncepce) je daleko účinější, než tento rádoby vznešený koncept, který často situaci v různých čístech světa spíše destabilizoval. Role neimperiálního globálního silového hegemona je však přesto pro svět nezastupitelná. Poslední vývoj v Afgánistánu navíc připomíná, že existují formy vlády, které jsou pro svobodný svět výslovně nepřátelské a nebezpečné a musíme mít jasnou jistotu výrazné vojenské převahy, máme-li náš životní styl a hodnoty ochránit.

Už osm desetiletí žije svobodný svět ve stabilitě, které se ne náhodou říká Pax Americana. Vývoj směrem k posilování dalších hráčů, zejména Číny, je zjevný. Někteří mluví o návratu multipolarity, obnově systému "koncertu velmocí". Nepodléhejme však naivním vizím, které uspořádání s dominantní rolí Ameriky hodí zkratkovitě pod stůl a upnou se na nějakou novou, rádoby ušlechtilou utopii. Ta se v realitě může stát nebezpečným chaosem. Silnou Ameriku a spojenectví s ní potřebujeme v každém případě.