O vědě a penězích

Před mnoha lety, když se současný systém financování vědy, výzkumu a inovací pomocí grantů a dotací teprve usazoval, účastnil jsem se jedné veřejné diskuse na toto téma. Ctěný spoludiskutér z akademické sféry si tam liboval, jak je to báječné, že systém dotací (z velké části z EU) vrhá do vědy a výzkumu zásadní balík peněz, který umožní našim kvalitním vědcům konečně pracovat za mzdy na evropské úrovni, umožní vybudovat chybějící vědecko-výzkumnou infrastrukturu a především bude představovat rozhodující impuls pro to, aby věda a výzkum ve společnosti zaujaly místo, které jim náleží. Měl jsem vrásky na čele, protože mi jako tehdejšímu primátorovi chodily na stůl k vyjádření města vědecko-výzkumné projekty univerzity o desetimiliónových a stamilionových objemech s informací o vysokém procentu úspěšnosti schvalování většiny projektů.

Přemýšlel jsem tehdy jak nad tím, že samospráva zároveň marně hledá peníze na dobudování základní infrastruktury města (věda je ale přece jen strategická priorita), tak i nad tím, jaký je v rozhodování o dotacích do vědy řád a hierarchie z hlediska priorit a zejména transparentnosti pro každého vědce a univerzitního pedagoga. Bylo zřejmé, že dojde k velké diferenciaci odměňování, proces bude mít své vítěze a poražené. Už tehdy bylo zřejmé, že spousta vítězů bude na základě skutečné vědecké kvality, že se ale též rozmáhá třída "grantových specialistů", jejichž modem vivendi je účastnit se co možná nejvíce projektů s prostým cílem maximalizace výdělku. Přišlo mi zároveň charakteristické, že tato diferenciace se odehrává v situaci, kdy náš vysokoškolský systém postrádá dvě základní kotvy provázanosti se společností a její ekonomikou.

Veškeré pokusy o větší podíl studentů na nákladech vzdělání prostřednictvím školného i na veřejných vysokých školách se podařilo zamítnout. Zároveň vysoké školství vykazovalo proti dynamickým světovým ekonomikám minimální míru přímé (i finanční) provázanosti s byznysovou sférou. Obě tyto kotvy dávají systému odměňování ve vědě jakousi základní srozumitelnost. Např. v aglosaském světě se lidé mnohem méně diví ekonomickému úspěchu některých vědců, když je přímá provázanost vědy s byznysem systémovou samozřejmostí a zároveň vědci lépe chápou, že svou práci musí i společensky promovat a obhajovat, když jsou placeni nejen z abstraktních veřejných zdrojů, ale i např. přímo z peněz studentů. Na druhé straně je mnohem srozumitelnější standard, který garantují veřejné prostředky státu či místní komunity.

Tehdy jsem se akademického diskutéra zeptal, zda si uvědomuje, že systém dotací má potenciál akademické prostředí (zejména při české rovnostářské mentalitě) lidsky zcela rozvrátit, vykopat nepřekonatelné příkopy osobní nenávisti a závisti. Odpovědí mi byla pohrdlivá ironie, že jsem beznadějně nepochopil blahodárnost eurodotací a pokrok, který přináší. Uplynulo více než deset let a já se obávám, že realita prokazuje, že jsem se tehdy nemýlil.

Rektor UPOL Jaroslav Miller nedávno oznámil rezignaci poté, co konstatoval, že není schopen splnit slib a uvést v život vědecký ústav CATRIN od začátku roku 2021. Univerzita přitom zjevně pod jeho vedením zaznamenala velký skok v mezinárodním ukotvení a hodnocení kvality. Na univerzitě však už delší dobu probíhá, kulantně řečeno, zásadní spor, popravdě však velmi nepěkná osobní válka o vznik této nové instituce, která má zvýšit konkurenceschopnost olomoucké vědy a její ekonomický rozvojový potenciál. Nechci inherovat do těchto osobních sporů. Chtěl bych pouze přičinit pár systémových poznámek: Je naprosto logické, že je snaha takové instituce vytvářet, protože zaostalost v oblasti provázanosti zejména technických, přírodovědných či lékařských disciplin s hospodářstvím je zcela zjevným limitem rozvoje celé naší země. Pro Olomouc je to přímo strategická věc: nejsme primárně průmyslovým městem a ekonomický potenciál univerzity v provázanosti se sofistikovaným byznysem je hlavním zdrojem budoucí prosperity. Zároveň je jasné, že lidský potenciál pro něco takového zde ve vědecké obci je, nic to lépe neukázalo, než úspěchy olomoucké vědy v souvislosti s pandemií COVID 19. Takový krok je nutný tady a teď i v situaci, kdy se řada parametrů fungování instituce bude usazovat za pochodu. Za většinu nedokonalostí totiž nemůže nikdo z Olomouce.

Je to sám systém financování a řízení vysokého školství (jeho zákonný rámec) u nás, který tyto problémy, disparity a nesrozumitelnost, přináší. Díky tomu vznikají tyto ústavy při veřejných vysokých školách a univerzitách a to přináší onen "smrtící koktejl" pro mezilidské vztahy.

Je to sám systém financování a řízení vysokého školství (jeho zákonný rámec) u nás, který tyto problémy, disparity a nesrozumitelnost, přináší. Díky tomu vznikají tyto ústavy při veřejných vysokých školách a univerzitách a to přináší onen "smrtící koktejl" pro mezilidské vztahy. Nepovažuji za důstojné akademických autorit, aby publikovali v ad hoc vznikajích platformách texty o tom, že někteří mají desetitisícové a jiní statisícové platy, aniž by hloubka reflexe problému šla dál než na úroveň povzdechů, proč mají tenisti tolik peněz a šermíři tak málo. Často to dělají titíž lidé, kteří jsou první hlasitě proti jakékoliv formě přímého financování škol studenty či firmami.

Jsem přesvědčen, že pro budoucnost Olomouce dnes není důležitější téma, než jak dopadne tento zdánlivě pouze akademický spor. Čekal bych, že do diskuse mnohem silněji vstoupí i volení představitelé veřejné moci a řeknou, jak situaci vidí (i když do akademické samosprávy samozřejmě nemohou zasahovat). Budu rád, když se podaří otupit hroty osobních sporů a odstartované institucionální kroky dotáhnout. A když se zároveň podaří upřít pozornost k systémové debatě o budoucnosti financování školství. V tomto případě je totiž zdrojem napětí primárně systém, nikoliv lidé. A bylo by nedůstojné vědců, kteří by jako první měli být schopni systémového a abstrakního (tedy nikoliv "ad hominem") uvažování, aby sebou nechali nedokonalým systémem smýkat proti sobě.