Když se dva perou, třetí se směje

Existuje jedno téma, které je v Olomouci evergreenem: rozpočet města, stav městských financí. Město na to či ono nemá peníze, je silně zadlužené, spoustu věcí, které by potřebovalo, si nemůže dovolit. Mohou za to minulé politické reprezentace (nejvíce ta se mnou v čele), nic se s tím však nedaří dělat ani dnes, ačkoliv už tento stav trvá dlouho a bylo na to mnoho let času. Finance jsou univerzální karta, kterou lze vytáhnout při každé příležitosti, vždy použitelné alibi. A Olomoučané se o ně přou, vedou spolu navzájem bratrovražedné polemiky. Léta mě tento stav dráždí, a to především proto, že v polemice nezaznívá to nejdůležitější: jak je to dopravdy. Pokusím se to jednoduše vysvětlit, byť vím, že je to donkichotská snaha a klišé kolem tématu městských financí zase brzy převáží.

Oproti stavu před cca dvaceti lety se nejpodstatnější problém městského rozpočtu Olomouce nezměnil. Už tehdy po odečtení mandatorních výdajů od příjmů nezůstávalo na rozvoj města, městské investice příliš mnoho peněz. Důvodem je systém zvaný rozpočtové určení daní, tj. zákonná pravidla, kolik stát jako centrum přeposílá z daní městům různé velikosti. Proti standardním zemím západní Evropy si přitom u nás centrum, vláda, ponechává celkově daleko více, do měst a vesnic posílá mnohem menší podíl. Navíc však v iracionálním rozdělení podle velikosti sídel. Minulé reprezentace Olomouce se snažily i v této situaci realizovat velké investiční akce, zejména z důvodu dalších prostředků, které šlo získat na takové akce z evropských dotací. Od té doby se situace s rozpočtovým určením daní ještě zhoršila, Olomouc přišla o drobný bonus, který v minulém systému měla, vláda navíc stanovila dluhové limity (opět zcela iracionálně, na města a obce zvolila zcela jiný, mnohem přísnější metr, než sama na sebe). Úvěry, které si minulé politické reprezentace Olomouce braly, přitom byly koncipovány tak, aby město nezatěžovaly výrazně větší roční zátěží, jejich splácení bylo rozložené v dlouhém čase, šlo o tzv. dlouhé peníze. Jedinou alternativou k takovému postupu byla cesta, kterou volí politické reprezentace dnes, tj. investovat mnohem méně, na rozvojovou funkci takřka rezignovat. To není alternativa až teď, to byla alternativa již tehdy. Ve výsledku bychom měli menší zadlužení, ale skoro nic by se ve městě za poslední tři desetiletí nepostavilo.

Místo sporů bychom však měli udělat pravý opak: spojit se a společně se snažit změnit nespravedlivý systém tzv. RUDu, který je skutečnou příčinou problému, kterým čelíme.

Jádro problému je zkrátka někde jinde. Když srovnáme rozpočet Olomouce a Ostravy a spočítáme kolik peněz na jednoho obyvatele mají k dispozici politické reprezentace těchto dvou krajských metropolí, získáme překvapivý výstup: Na hlavu jednoho Ostraváka teče od státu přibližně dvakrát více peněz než na hlavu jednoho Olomoučana. Nebavíme se o absolutní výši rozpočtu, ten není dvakrát, nýbrž šestkrát větší. Řeč je o platbě na obyvatele, ta není o něco větší, nýbrž dvakrát větší. Má přitom Ostrava více divadel, složitější systém MHD, vetší rozsah kulturních akcí, vzdělávacích institucí, bohatší nabídku veřejných služeb? Nikoliv. Naopak má daleko více dotačních titulů na sanaci ekologických škod a konverzi hospodářství po útlumu hornictví a hutnictví. Představme si, že by pro stát měl jeden Olomoučan stejnou cenu jako jeden obyvatel Ostravy. Olomouc by měla dvojnásobný rozpočet a všechny letité problémy města typu zastaralého zimního stadionu by vyřešila za jedno až dvě volební období, aniž by si musela brát úvěr. Tím nechci vyvolávat vášně mezi Ostravou a Olomoucí. Podobných iracionalit je v systému rozpočtového určení daní mnohem více.

Chci tím říct jediné. Olomoučané se mohou ještě léta a desetiletí navzájem přít a hádat o stav městských financí, jak moc šetřit nebo se naopak zadlužit. Místo sporů bychom však měli udělat pravý opak: spojit se a společně se snažit změnit nespravedlivý systém tzv. RUDu, který je skutečnou příčinou problému, kterým čelíme.