Jeskyně české politiky

Řecký filosof Platón před dvěma a půl tisíci lety zobrazil lidské poznání prostřednictvím mýtu o jeskyni. Většina lidí v této metafoře žije v zajetí smyslů, jako otroci připoutaní uvnitř jeskyně s hořícím ohněm sledují obrazy obrazů skutečných věcí v iluzorním stínovém divadle. Teprve rozumové poznání člověku umožňuje vymanit se z tohoto klamu na skutečné světlo a poznat to, co skutečně je, svět idejí.

Neřešíme politické programy, obsah politiky, daleko více se věnujeme tomu, kdo je slušný a ještě slušnější, kdo je nám jak sympatický, kdo používá hezčí slova a lepší češtinu.

Ne, opravdu se tu nechci pouštět do filosofických úvah o teorii poznání. Titulek naznačuje analogii mezi světem zdání a klamu a diagnózou současného stavu české politiky. Nic tuto paralelu neilustruje lépe, než nadcházející přímá volba prezidenta republiky. Českým zákonodárcům se před lety podařilo do ústavy implementovat ukázkového kočkopsa. Rozhodli o přímé volbě prezidenta, aniž by změnili ústavu i v dalších oblastech (a učinili z prezidenta i hlavu exekutivy, jak je tomu logicky třeba i v USA či ve Francii). Přímé volbě prezidenta je tak věnována velká pozornost, je to doslova celonárodní divadlo. S divadelním představením plným velkých emocí jsou spojena ještě větší očekávání. Prezidentská funkce je přitom primárně reprezentativní a má minimální reálné exekutivní pravomoce. Prezident by měl dobře reprezentovat zemi navenek, ctít ústavní principy a mechanismy a přispívat k dobré společenské atmosféře. Že to není málo ukázalo prezidentování Miloše Zemana, který v mnoha ohledech činil pravý opak. Přesto však se kolem prezidentské volby opětovně rozvíjí "tyjátr", jako bychom volili spasitele, řešitele všech společenských, sociálních, hospodářských a jiných problémů. K tomu přispívají i sami kandidáti, z nichž jeden se dokonce snaží prodat to, že je údajně "krizovým manažerem", jiní zase chtějí "nastartovat Česko" a tváří se, jakoby měli stanout v čele vlády. Právě manažerem a šéfem exekutivy však český prezident být nemá, daleko spíše má být mediátorem a symbolem státnosti. Lze očekávat, že volby opět místo pragmatického aktu, dosazujícího do pravomocemi vymezené funkce způsobilého jedince, přerostou v celonárodní fatální divadlo, vyvolávající očekávání, která v principu nikdo nemůže naplnit.

Pro změnu v parlamentních volbách, které u nás generují moc zákonodárnou a výkonnou, parlament a vládu, které prostřednictvím zákonů a vládnutí ovlivňují skutečně každý detail našich každodenních životů, se v poslední době chováme tak, jako bychom volili prezidenta. Neřešíme politické programy, obsah politiky, daleko více se věnujeme tomu, kdo je slušný a ještě slušnější, kdo je nám jak sympatický, kdo používá hezčí slova a lepší češtinu. Hlavním rozhodovacím kritériem pro nás je libost či nelibost, osobní sympatie či averze, prostě emoce. Není divu, že výsledkem této volby jsou více či méně slušné a esteticky lépe či naopak odpudivě působící reprezentace, které dělají takřka stejnou, tj. stejně špatnou politiku.

Pokud něco česká společnost potřebuje, pak vystoupit z jeskyně svých zdání a klamů. Uvědomit si, jaká očekávání je rozumné mít od voleb různého typu, co jsou rozhodující kritéria pro posuzování kandidátů a jejich programů podle toho, jaké pravomoce reálně mají a co skutečně mohou ovlivnit. Dospět a chovat se racionálně a pragmaticky. Pochopit, že spásu nepřinese nikdo, o to důležitejší je, aby exekutiva efektivně a věcně budovala funkční stát a symbolické postavy ho důstojně reprezentovaly. Něco mi říká, že tento proces bude ještě chvíli trvat.