Ekologie a příroda

Téma ekologie je všudypřítomné. Oslovuje nás prostřednictvím médií, potkáváme ho na každém kroku ve virtuálním světě internetu a sociálních sítí. Ekologie je povinnou součástí politické agendy na všech úrovních, ekologickou odpovědnost ukazují firmy, které kladou důraz na energetickou úspornost a trvalou udržitelnost. V obchodech narážíme na výrobky z recyklovaných materiálů, v módě je nakupovat udržitelnou módu. Zaklínání ekologií je silnou součástí marketingu. Jakoby už platilo, že kdo ekologii neřeší, nemá na trhu šanci. Výrobek, který z regálů či e-shopů oslovuje zákazníka bez zdůraznění svého ekologického charakteru ztrácí šanci na úspěch. Společensky odpovědné firmy ho rovnou vůbec odmítnou prodávat.

To poukazuje na druhou stránku tohoto jevu. Po ekologii je společenská poptávka. Sociologové již delší dobu popisují, jak generace mileniálů a její mladší následovníci znovu vrací do veřejného diskursu témata skomírající v předcházející převaze "cynického hédonismu" klasické postmoderny. Lidé chtějí žít znovu život s prvkem smyslu a hodnot, vzývají společenskou odpovědnost, angažují se ve veřejných věcech, zakládají iniciativy, sdružují se v komunitách k tématům veřejného zájmu. Ekologie je součástí životního stylu, ne-li přímo módou, což nejlépe ilustrují elektrokola a koloběžky, které stále častěji potkáváme na ulicích, cyklostezkách i chodnících našich měst. A nad tím vším zuří vzrušená planetární debata o změně klimatu, souboje "oteplovačů" a "popíračů", které jsou extrémně vyhrocené a obsahují až apokalyptické motivy.

Jakoby všechna ta móda udržitelnosti, společenské odpovědnosti, boje proti změně klimatu, jakoby všechna ta velká témata, při nichž se chvěje srdce angažovaného člověka dojetím z vlastní angažovanosti...odstavila tu blbou přírodu, nějaký ten její reálný kousek v naší blízkosti na vedlejší kolej.

Něco mi tu ale nehraje. Žijeme ve městě, v jehož okolí se v posledních letech odehrává reálná ekologická katastrofa. Lesy kolem Sv. Kopečka se pod náporem kůrovce a suchých let (po vichřici a vytěžení nemocných porostů) proměnily v holiny. Nejde samozřejmě jen o lokální problém, kůrovcová kalamita zasáhla velkou část porostů po celé republice, zkusme se však na ni dívat místním pohledem jako na událost v oblasti, v níž žijeme. Před očima nám zmizel kus krásné přírody, která byla součástí našich životů. V ní jsme poznávali krásy lesa, tam jsme si jako děti hráli, chodili na houby. To není příroda jako téma internetu, sociálních sítí či marketingu, to není ekologie jako předmět módní společenské polemiky. To je skutečný kus mizející přírody. Při významu, který je ekologii ve veřejném prostoru dáván, bych očekával, že nejviditelnější ekologická katastrofa v našem okolí bude hlavním veřejným tématem, hlavním předmětem iniciativ. A že veřejný tlak učiní samozřejmostí, že vznikne jasný plán obnovy, promítnutý do programových dokumentů samospráv i státu, a především do příslušných rozpočtů. Že budeme znát vizi obnoveného lesa (jeho druhovou skladbu), časové schéma záchranné akce. Budeme znát přesný rozsah, v jakém jsou schopny obnovu zajistit Lesy ČR, do jaké míry je potřebná aktivní participace občanů a jejich iniciativ. A že tím vším bude žít místní komunita.

V realitě najdeme pár článků v médiích o katastrofě v lesích, sem tam nějakou sázecí akci občanského typu či fotky politiků se sazenicí a krumpáčem v ruce. Vizi, její finanční zajištění a časový harmonogram nenajdete, nepochopitelně však absentuje i veřejný tlak a poptávka po něčem takovém. Tisíckrát více energie je na sociálních sítích věnována impotentním polemikám o osobě Grety Thunberg než reálnému ekologickému problému za humny. Jakoby všechna ta móda udržitelnosti, společenské odpovědnosti, boje proti změně klimatu, jakoby všechna ta velká témata, při nichž se chvěje srdce angažovaného člověka dojetím z vlastní angažovanosti...odstavila tu blbou přírodu, nějaký ten její reálný kousek v naší blízkosti na vedlejší kolej. Slovy klasika: zaujímáme postoje, místo abychom stáli.