Dva kroky vzad, čtyři kroky vpřed
Tváří v tvář hrozbě kolapsu energetiky a teplárenství před letošní zimou udělala Evropská komise společně s Evropským parlamentem pozoruhodný ústupek: Místopředseda komise a vrchní ideolog Green Dealu Timmermans připustil, že než nepokoje kvůli mrazu, bude lepší výjimečně povolit větší využití uhlí v teplárenství. Jinak by hrozila společenská nestabilita a mohlo by dojít k ohrožení loajality evropského obyvatelstva k ideji integrace. Evropský parlament paralelně "na výjimku" zařadil dočasně jádro do své taxonomie čistých zdrojů energie. Oba tyto ústupky byly doprovozeny komentářem, že jsou vyvolány mimořádnou situací, platí pouze dočasně. Jsou způsobeny důsledky války na Ukrajině a nepřátelskými kroky Ruska a jen co tato krizová situace pomine, Evropa se opět naplno vydá na svou cestu za Zeleným údělem.
Když se bolševikům podařilo po Velké říjnové socialistické revoluci rozvrátit v rekordním čase už tak špatné ruské hospodářství a čelili akutnímu nedostatku základních potravin a zboží denní potřeby, jejich moc nebyla ještě natolik etablovaná, aby se nebáli vzpoury obyvatelstva. Lenin proto upustil pragmaticky od revoluční ortodoxie a vyhlásil tzv. Novou ekonomickou politiku (NEP), která měla dočasně zajistit elementární zásobování. Kupodivu, principy tržní ekonomiky velmi rychle zafungovaly a obchody se zaplnily zbožím. Pravověrným revolucionářům však bohatí "nepmani" leželi v žaludku a období relativního dostatku trvalo jen větší část třicátých let. Pak se Stalin nemilosrdně vypořádal s protivníkem Bucharinem a opětovně zavedl komunistické hospodářství. Důsledky v podobě prvotních hladomorů se dostavily opět velmi rychle a nedostatková ekonomika se stala v sovětském komunismu nadále trvalým jevem. Už se však zároveň nebylo čeho bát, protože moc represivních složek režimu byla dostatečně silná na to, aby si poradila s jakýmkoliv odporem.
Dočasné ústupky vůči uhlí a jádru udělali evropští politici nikoliv primárně s ohledem na obyvatele a průmysl, nýbrž zejména ze strachu z ohrožení vlastní moci.
Urazil jsem laskavého čtenáře paralelou mezi chováním představitelů a institucí EU a ruských bolševiků? Vždyť přece EU je baštou demokracie, lidských práv a právního státu, tj. pravého opaku totalitního bolševismu a takové paralely jsou jen zlým populismem a manipulací...V žádném případě nedávám mezi tyto dva světy rovnítko, rozdíly jsou obrovské. Přesto však považuji poučení z jistých analogií chování elit progresivistického zaměření za velmi důležité. Přes všechny zásadní rozdíly totiž platí: 1. Důvodem dočasných ústupků není reflexe vlastních chyb, ale obava ze ztráty moci a politického vlivu. 2. Při první příležitosti se objeví snaha obnovit status quo s ještě větší důsledností, která už výjimky nikdy nepřipustí.
Slyšeli jste, že by třeba německá politická elita uznala, že její strategie orientace na ruský plyn společně s opuštěním jaderné energie a utopistickou sázkou na obnovitelné zdroje byla v součtu tragickým omylem? Vládne strach, že nebude plyn a ceny energií se stanou pro obyvatelstvo neúnosné, přesto však takřka nikdo neanalyzuje vzájemný vztah mezi výdaji na podporu obnovitelných zdrojů a vzrůstem cen. I český premiér Fiala chce obnovitelné zdroje v rámci "derusifikace" zásadně podporovat, přestože dosavadní podpora v řádu stovek miliard přispěla k výraznému růstu cen pro koncového zákazníka. I po této gigantické podpoře však tyto zdroje v českém energetickém mixu nepředstavují ani 6 procent (a pověstné "soláry" ani ne 2 procenta). Kolik budou energie stát, až podíl obnovitelných zdrojů stoupne na desítky procent a stane se relevantním? O ekonomice takové transformace energetiky nevíme nic. Bude si moci energie vůbec někdo dovolit? Nezkrachuje mezi tím celý průmysl?
Dočasné ústupky vůči uhlí a jádru udělali evropští politici nikoliv primárně s ohledem na obyvatele a průmysl, nýbrž zejména ze strachu z ohrožení vlastní moci. Timmermansův bucharinovský pragmatismus však není jedinou linií na evropské politické scéně, už teď se ozývají jestřábi integrační a zelené ortodoxie. Není náhodou, že právě německý premiér Scholtz si nesype pole na hlavu, nýbrž chce v Unii definitivně zrušit právo veta malých států a jednou provždy se s možností odporu a jiného názoru institucionálně vypořádat. V Evropském parlamentu mu v tomto nejrazantněji přizvukuje Belgičan Guy Verhofstadt, jehož tón a arogance při komunikaci s českým premiérem na nedávném parlamentním plénu snese srovnání jen s arogancí exponentů německého nacismu v třicátých letech.
Nenechme se zmýlit pragmatickými dvěma kroky vzad. Už brzo budeme čelit pokusu učinit nejméně čtyři další kroky vpřed, po kterých už půjde nerušeně kráčet "kupředu levá, zpátky ni krok".