Čekání na odvahu

Už docela dlouho ve společenském vývoji kupíme nebezpečné chyby. Nejsme v tom sami, země našeho civilizačního okruhu nám v tom zdatně sekundují. Postupem času se nám podařilo ohrozit naši energetickou bezpečnost, roztočit inflační spirálu, podseknout nohy ekonomice kovidovou psychózou, podvázat ekonomický růst dotačním šílenstvím a zásahy sociálních inženýrů...Chytrá není ani mezinárodní politika, vážné zhoršení bezpečnostní situace je jen jedním z důsledků chyb v této oblasti. Dlouhá léta se všichni tvářili, že se nic neděje kráčíme ke světlým zítřkům, teď jsou překvapeni, že se růst cen vymyká kontrole, ekonomická nerovnováha a nestabilita ohrožuje naši životní úroveň a výhledy do budoucna nevypadají růžově. Stále hůře se lze tvářit, že se nic neděje, přesto však, nemůžu si pomoct, neslyším ve veřejné diskusi žádné bubnování na poplach ani zdůrazňování nutnosti radikální změny kurzu a nasazení tvrdé léčby s cílem ozdravit společnost - pacienta. Rétorika je stále "soft" a totéž platí o praktické politice. Proč to tak je a jaké to může mít důsledky?

Současná politika je proto jedním velkým čekáním na odvahu. Na lídry, schopné věci pravdivě a přesvědčivě pojmenovat, získat pacienta na svou stranu a silou své autority se pustit do nelehkých operačních zákroků.

Zkusme politiku chvíli vnímat právě skrze analogii s léčením pacienta, který má vážný zdravotní problém. Představme si lékaře, který si je vědom nutnosti řady akutních zásahů, které odstraní příčiny a projevy nemoci, ohrožující plnohodnotný život pacienta. Ví, že musí pacientovi říct odvážně pravdu a přesvědčit ho o nutnosti radikální léčby, protože je to v jeho bytostném zájmu. Zároveň však musí permanentně čelil dilematu, že pacient, kterému bude nabídnuta účinná, byť radikální léčba, si vybere raději jiného lékaře, který jeho stav navenek vyhodnotí příznivěji (bez ohledu na skutečnost) a navrhuje mírnější, ovšem zároveň méně účinná řešení. Hlavním motivem tohoto druhého lékaře totiž není léčba, nýbrž udržení přízně pacienta. Navíc se může ohánět dobrými úmysly, mohlo by být totiž ještě hůř. Dovedeno ad absurdum, může existovat ještě nejnebezpečnější lékař, který by pacientovi sugeroval, že dělá báječně, že nezřízeně pije a kouří a chce-li se cítit lépe, měl by svým neřestem propadnout na celé čáře. I takoví lékaři, jak ukazuje současná megakampaň bývalého premiéra, existují a stále (a nikoliv bez šancí) usilují o přízeň pacientů.

Stejně jako v medicíně, i v politice a společenském vývoji však platí, že pacient sice může podlehnout vábení příjemněji znějící varianty léčky, nemoc však má vlastní zákonitosti a mylné hodnocení pacienta a chybná léčba ji nezastaví. Platí spíše opak a neřešení problémů nás vždycky doběhne. Současná politika je proto jedním velkým čekáním na odvahu. Na lídry, schopné věci pravdivě a přesvědčivě pojmenovat, získat pacienta na svou stranu a silou své autority se pustit do nelehkých operačních zákroků.